Zpívám.cz

Zpívám od malinka

Jmenuji se Tereza Staňková a pocházím z Liberce.

Zpívám téměř od narození. Hudba mě provázela opravdu od kolébky. Když mi byly asi 3-4 roky, poprvé jsem zazpívala jen tak mimochodem tátovi druhý hlas k jeho písničce. Byl tenkrát napnutý, jestli to udržím a jestli to byl můj záměr. Prý byl a ještě jsem mu to komentovala.

Hurá do sboru

Když mi bylo 6, začala jsem zpívat v Severáčku, což byl (a asi stále je) výběrový dětský sbor. Zpívání mě bavilo moc, ale rozhodně jsem nepatřila mezi nejlepší zpěváčky. Nemám a neměla jsem silný hlas, nemám ty správné fyzické dispozice pro to, abych byla sólistka. Písničky Severáčku se mi líbily, ale nezpívalo se mi dobře….tedy zpívalo se mi čím dál hůř. Dětské sbory často děti spíš odvedou od schopnosti používat svůj hlas volně a zároveň zasejí velké množství mindráků a „ estetický pravidel“. Postupně jsem tedy hlasový rozsah ztrácela a ve zpěvu byla spíš svázaná, nejistá a samozřejmě neautentická. Když mi bylo asi 12, rozhodla jsem se ze sboru odejít, což bylo tenkrát neslýchané. Ze Severáčku se neodcházelo, leda byl někdo vyhozen pro neúčast. Severáček má zásadní hudební vliv na mnoho dětí na Liberecku a je podhoubím pro veškeré dospělé místní sbory. Nebyla to však cesta, která by byla dobrá pro mne.

Sólo zpívání

Ve 13 letech jsem začala zpívat sólově u ředitelky ZUŠ paní Marie Pochopové. Hodiny u ní jsem měla ráda, ač mi to moc nešlo… Tenkrát se také v ZUŠ učil jen klasický operní zpěv a krom toho, že k němu nejsem disponovaná, nebyl to ani směr, kterým bych se chtěla vydat. Temperament mé učitelky byl nakažlivý a mě velmi blízký. Pracovala se mnou do mé maturity na gymnáziu. Pak jsem se přihlásila na zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka a s odřenýma ušima se tam dostala. Taky jsem v prvním ročníku v pololetí dostala ze zpěvu 4 .

Konzervatoř 

Pěvecká oddělení na konzervatořích bývají velmi konkurenčním prostředím, kde se těžko roste k nějaké osobitosti a autenticitě, ale všechno je pro něco dobré, že? J. Během studií jsem si myslela, že budu zpívat v muzikálu, vždyť tam směřovali všichni…Jen mě se prostě na žádný konkurz jít nějak nechtělo. Zjistila jsem, že mě víc, než cokoliv jiného táhnou šansony, ale že pokud je chci zpívat autenticky, musí to být „mé šansony“. Začala jsem skládat a dostala se na KJJ na obor skladba. To bylo velmi inspirativní prostředí. Chyběl mi sice základ z klavíru a mnohé další věci, ale stejně jsem ty roky milovala a nejraději bych se tam vrátila zpět. Založila jsem kapelu, skládala pro ni a samozřejmě v ní zpívala. Jen ta moje cesta k hlasu byla stále taková zakletá.

Co dál?

V té době jsem si myslela, že je můj rozsah omezen, že nemohu dosáhnout určitých barev hlasu, protože jsem prostě tak narostlá. Dál jsem zpívala s kapelou, ale často jsem měla pocit, že by bylo lepší to vzdát. Byla jsem z toho smutná.

Pak mi ale došlo, že jediným argumentem proč zpívat je to, ŽE CHCI!

Konečně cesta

Během studia skladby jsem začala učit na dvou pražských ZUŠ zpěv a sbory. Začala jsem skládat pro sbory a řešit, jak ten svůj sbor dělat jinak. Tak, aby se mým zpěvačkám zpívalo postupně jen lépe. Pracovala jsem jako hlasový terapeut na jedné foniatrické klinice, hledala terapeutické možnosti. I díky této práci jsem nacházela nové techniky a j chodila na workshopy.

Vím kudy na to!

Postupně se můj rozsah zvětšoval a já stále zjišťuji, co vše se ještě s hlasem dá dělat. Jak pracovat s tím, že moje dispozice ke zpěvu nejsou ideální. Jak rozezpívat své studenty, jak docílit barvy kterou chci. Po týdnu sborového soustředění, kdy denně zpívám téměř všechny party od sopránu po tenor, mě nebolí v krku a ani necítím zásadní únavu. Ve zpěvu nacházím hravou formou řešení na různé problémy a tak se s mými studenty zpěvu i sboristy u zpívání hodně nasmějeme. Ostatně, koukněte třeba jen do sekce slovní rozezpívání.